KDYŽ UŽ NEVÍTE KUDY DÁL...
Občas se člověk dostane na křižovatku, ze které neví, kudy se vydat dál. Nevidí signály, neslyší hlas intuice, nevnímá Vesmírné ukazatele. Spolu s tím velmi často dorazí pocity bezmoci, nerozhodnosti, strach ze špatného dalšího kroku. Když nevíte, kudy dál, není lepšího rozhodnutí než zastavit a zůstat na chvíli v tichu stát. V tu chvíli totiž utichne váš rozbouřený dech a okolní zvuky se lehce pozmění. Najednou přes ten všechen rachot v uších začnete vnímat melodie, které vám doposud unikaly. Tím, že zastavíte, se vám taky zbystří zrak, protože okolní předměty, krajina a lidé v ní zmizí, mlhovina se rozestoupí a vy začnete ve všech těch barvách kolem vnímat konkrétní detaily, které jste v tom kalupu přehlíželi. Když se zastavíte, dostanete taky možnost rozhlédnout se, zrekognoskovat terén vepředu i po stranách, můžete se dokonce i na chvilku otočit směrem vzad a zapřemýšlet. Kam směřuju? Co si myslím, že tam najdu? Co mi to přinese? Jak se změní mé pocity k lepšímu, až tam dorazím? Každý z nás potřebuje jiné množství času k přemýšlení. Někdo dělá věci intuitivně a moc se nepozastavuje, vše mu vychází. Jiný zase potřebuje chvilku čas k utřídění myšlenek alespoň před důležitými životními kroky a další pak musí důkladně uvažovat nad každým rozhodnutím, které se mu dostane do cesty. Nevadí, každý jsme v tom rozvoji někde jinde. Je ale potřeba, abyste se rozhodovali sami, bez křiku a hluku zvenčí, bez jakýchkoliv rušivých elementů, jakými jsou běžně děti, partner, rodiče, sousedka Naďa nebo Marcel z trafiky. Dovolte si proto v pravidelných intervalech pro sebe třeba jen hodinku či půlhodinku času, kdy si zajdete do přírody, zašijete se do zahrady nebo jenom vyvaletíte zadek do ratanového křesílka a nad šálkem kávy utišíte mysl, vyhodíte z ní na tu chvíli všechny problémy a záležitosti, kterými se musíte či chcete v daném období zabývat a zaposlouchejte se do toho ticha kolem. Jakmile utišíte dech a ten hukot v hlavě, zjistíte v tom tichu, že s někým mluvíte, že v duchu kladete otázky či vedete monolog, na jehož věty najednou začnete tamtéž slyšet odpovědi. Je to slabý hlásek, zprvu velmi opatrný, který sem tam vhodí dvě tři slova, ale pak se rozpovídá, když uvidí, že jste se konečně uklidnili a jste odpovědím otevření. To je hlas intuice. Intuice, která zná celý program pro vaši konkrétní inkarnaci, ve které se nacházíte a navíc si pamatuje i zážitky z inkarnací předchozích. Ona má v rukou celý scénář vašich let, které tu máte nyní na Zemi strávit. Nikdo jiný vám nepomůže najít správné odpovědi, nikdo jiný vás lépe nenasměruje, nikdo jiný vás nemůže přesněji varovat před špatnými a zlými lidmi, nesprávnými rozhodnutími a kroky, které nevedou jinam než do zkázy. My jsme ale zapomněli, že v sobě tohoto pomocníka máme a řídíme se dikcí mozku, který nad námi mnohdy vládne, křičí a stresově nás popohání i tam, kam nechceme jít, kde se trápíte, kde nejsme šťastní a kde uvadáme. Slibte si, že pokud se tak doposud nedělo, od dnešního dne si stanovíte den a hodinu, která bude jenom vaše. Ne potřeb vašich dětí, ne žádostí vašich partnerů a rodičů, nebude patřit ani vnitřnímu tlaku "musím uvařit, naházet prádlo do pračky, honem do Alberta pro deset rohlíků nebo vyleštit parkety". Bude jenom vaše, vašich myšlenek a nějaké té dobroty k tomu (u mě vede kafe nebo sklenka vína). A zkuste se tím, co v dané chvilce spolu s intuicí prodebatíte, na čas řídit a pak se ozvěte vy, u kterých se nic nezmění k lepšímu. Pokud tohle budete dodržovat, své intuici naslouchat a pak se jejím hláskem řídit, nemusím vám ani psát, kam se mi máte ozvat, protože ani jeden z vás to nebudete potřebovat. Morgana
