TAJEMNÝ HRAD SVOJANOV
Tento hrad najdete na pomezí Moravy a Čech, 18 km od Svitav a 16 km od Poličky. Své jméno dostal od vedlejší vesničky Starý Svojanov, která dostala své pojmenování po ptáčníkovi Svojanovi. Povídá se, že se kdysi do hlubokých hvozdů zatoulal kníže a daroval mu území, protože ho odtud vyvedl. Tento hrad je opředen mnoha pověstmi. První z nich se týká správce Rašína, který o hrad pečoval v druhé polovině 15. století. Byl to velice krutý muž, který měl málo dělníků při zvelebování hradu, a proto po nich vyžadoval práci až do úmoru. Jeden z vyčerpaným dělníků jej za jeho chování proklel a tak se stalo, že správce Rašín nenašel klid ani po smrti, kdy se tvrdí, že o každé půlnoci se otevírá jeho hrobka a po hradě se projíždí 12 kočárů, z nichž ten poslední je samotného Rašína oděného v černém, v rukách má oháňku a sedí na ohnivém býku. Tohle velmi trápilo jeho vdovu, která si nevěděla s daným jevem rady. Jednou na hrad doputoval voják, který žádal o nocleh. Vdova se mu vypovídala ze svého trápení a voják se rozhodl, že jí pomůže. Vytvořil si proto ze svíc ochranný kruh a o půlnoci, kdy Rašín opět vyrazil v doprovodu kočárů, se jej zeptal, jak mu může pomoci od jeho věčné jízdy. Ten odvětil, že mu není pomoci, ani kdyby jeho ovdovělá žena vynesla z hradu všechno kamení z domu ve své zástěře. A tak se Rašínův duch projíždí na hradě dodnes a můžete jej spatřit každou půlnoc.
Roku 1557 se stal majitelem hradu Hertvík Žehušický, jenž byl taktéž znám svou krutostí. Jeho žena Kateřina byla oproti tomu velice zbožná a než se vdala za Hertvíka, scházela se s místním kovářem, s nímž schůzky nepřerušila ani po sňatku s Hertvíkem. Když na to její muž přišel, kovářovi nechal useknout obě ruce a probodnout tělo. Manželka pak skončila mnohem hůř: nechal ji zaživa zazdít do hradeb. V roce 1805 se ve zdech skutečně našla kostra ženského těla. Po smrti Hertvíka se osadil pískovcový kámen, který se nachází na hradě, a říká se, že když hradu nebo jeho majitelům hrozí nebezpečí, divotvorná klokočina na kameni se orosí a padají z ní kapky.
V době třicetileté války v letech 1620 a 1621 se dostala na hrad tlupa polských jezdců. V nedalekém Skalském dvoře tou dobou žil Martin Doležal s rodinou, který v době nebezpečí poslal rodinu, aby se na hradě ukryla. Zůstal jen s desetiletým synem a spolu se pustili do hnaní dobytka do úkrytu v Olšinách. Rodina však neměla štěstí a nepřátele ji dostihli na místě, kde stojí v současnosti Boží muka. Tam byli do jednoho pobiti. Na jejich památku se hospodář Doležal pustil do postavení kamenného podstavce a kříže ze dřeva. Později vznikla kamenná Boží muka. Časem se však hospodář z žalu oběsil v lese blízko hradu a z rodiny přežil jenom syn. Vypráví se, že od těchto časů se sem tam v noci z lesa ozývá pláč dítěte.
V roce 1645, kdy probíhala obrana před švédským vojskem zemřel tehdejší hradní pán Bohuslav Záruba z Hustířan. Jeho mladá vdova Kateřina se synem Hertvíkem se velice rmoutili až se hradu ujal Bohuslavův bratr Karel. Ten se časem začal dvořit Kateřině a měl s ní poměr. Mezitím se však seznámil s bohatou pannou z jednoho rytířského rodu a Kateřina mu začala překážet. V té době s ním čekala dítě, on ji bez milosti zavřel a zamknul v nejhlubším hradním sklepení a od těchto časů se ze sklepa ozýval divný nářek a rány. Karel se rozhodl po čase otevřít sklep a tam našel cáry z roztrhaných šatů, kde na zemi ležela mrtvá Kateřina. Měla rozcuchané vlasy a šílený výraz ve tváři. Karel se rozhodl k zazdění mrtvoly. Nakonec sám zešílel, protože se mu Kateřina zjevovala každou noc. Bylo nutné ho dokonce svazovat a hlídat. Během denního světla byl tupě lhostejný, během noci dosahovala jeho bláznivost vrcholu. Jeho bratr Václav Záruba nechal mrtvolu paní vyndat ze zdí a řádně ji pohřbít. Ale ani to nezabránilo, aby se hradem nepotulovala podivná bílá postava. Děje se tak občas během noci na hradním nádvoří a také u vchodu do sklepení až do dnešních dnů.
(Zdroj: moudré knihy, internety a já)
