MORGANINY VZPOMÍNKY NA ANGLII A MINULÝ ŽIVOT
Dnes si malinko zavzpomínám a mám k tomu jaksepatří i důvod. Psal se rok 1999 a já - ještě mladá a v rozpuku - jsem se rozhodla, že po ukončení jazykovky by bylo vhodné vyrazit s rancem buchet do světa a jelikož díky mým předchozím životům víte, že v srdci nosím Anglii, Irsko a Skotsko, tak jsem zamířila právě do první ze zmíněných krajin. S jazyky já vůbec neměla nikdy problém, učila jsem se je s lehkostí sobě vlastní, takže jsem brzy zvládla krom angličtiny i němčinu a francouzštinu. Ovšem angličtina mi byla přece jen nejbližší. Tenkrát ještě cestování nebylo zas tak rozšířené, hranice sice byly otevřené, ale za ně se vydalo jen pár odvážných či dychtících po nových zkušenostech a zážitcích. A taky se necestovalo tak levně, žeo. Já si to busem namířila nejdříve do Londýna a pak strávila čtyřhodinovou cestu "on the bus" směr Leeds, kde na mě čekala moje budoucí těhotná živitelka spolu se svými (zatím) dvěma dětmi a odvezla si mě do jejich nemalého, cca 16ti pokojového hradu do města Wetherby (kdyby tu snad byl nějaký čtenář až odtam, zdravím!). Proč vám to píšu? Protože po těch 18 letech, kdy jsem tam žila, starala se o děti, potkávala nové osoby a hlavně načerpávala energii, kterou dokáže dát jen Velká Británie: jejich domky jako malé hrady, obrovské, nádherně upravené zahrady s vysokými stromy, trávníky zastřižené jak podle pravítka, ploty obrostlé břečťanem, ta anglická kultivovanost, velmi hmatatelná konzervovanost, za kterou se ovšem skrývají přátelské duše opravdu se zajímající o vás a vaše pohodlí, ta nádherná melodie slov a vět, o které si poťapaní Američani mohou nechat jenom zdát, ty skvosty z dávné historie, čistý, často deštěm zvhlý vzduch, typické anglické černé taxíky a červené schránky na dopisy, zpočátku absolutně nepoživatelná místní strava, které říkají místní kuchyně, zkrátka ta atmosféra toho všeho se mi připomněla včera v noci v okamžiku, kdy mi fejsbuk, jenž je jinak v podstatě úplně k hovnu, haluzově předhodil "k seznámení" právě jedno z dětí této rodiny, shodou okolností kluka, který tehdy absolutně nechápal, proč se po jisté době odebírám domů, proč ho chci opustit, když mě miluje, jak říkával. Asi vám prolétne hlavou "a to tě nenapadlo, nádhero, vyhledat si je už dřív?". Ano, napadlo, ale jelikož je jejich příjmení hodně rozšířené, objevily se mi tu stovky lidí se stejným jménem a hledat je se mi fakt nechtělo. Ovšem z nějakého důvodu se Vesmír rozhodl, že čas dozrál a že mi mé přání vidět po létech známé tváře splní. Co vám budu říkat, rozjely se vzpomínky, něco uvnitř zaplesalo a opětovně ve mně probudilo tu hluboce zakořeněnou touhu se jednou znovu do své domoviny podívat. Ty vzpomínky duše na minulé životy jsou někdy pěkný svině :D Nikdy nebudu litovat času, který jsem tam strávila, ty zkušenosti, které mi to dalo jsou dodnes k nezaplacení, a tak jak jsem odjakživa tvrdila, že by kluci měli mít opět povinnou vojenskou službu, aby se z nich nestávalo to, co mnohdy bohužel vídám v ulicích, tak by všechny holky měly být povinně odjety do nějaké vzdálenější země a pracovat tam nějaký čas jako servírka či au-pair. Dneska už je to dost rozšířené, takže když dojedete do Londýna, v klídku někde v obchodním centru uslyšíte češtinu či slovenštinu na každém rohu, čehož nejsem zas takový zastánce, páč nemám moc ráda to míchání se a migrace všech a všude, ale tohle se nezastaví. Dokonce už i v Améru běžně narazíte na hafo Čechů, kteří si mnohdy naivně mysleli, že tam bude snazší žití než u nás a šli tam hledat své štěstí. Je už jiná doba, díky bohu, že já tu svou zažila takovou, jaká byla a že díky tomu jsem ty zážitky měla ještě poměrně originální a neprofláknuté. Tímto článkem zdravím všechny čtenáře, které mám na výše zmíněných ostrovních státech, věřím, že se tam jednou vrátím a tentokrát s Tobiáškem se vyvalím na nějakou paseku, zaposlouchám se do zvonců volně puštěných krav, nadýchám čistého vzduchu a v nějaké vísce pospíkuju s místními džentlmeny o počasí. :-)
