DĚTI A PODPRAHOVÉ VNÍMÁNÍ

Některé články tu vyvolávají různé emoce. Ten poslední se týkal dětí. K němu ještě pár postřehů, které mě během dne tak napadly: to, že si myslíte, že děti nejsou něčím, co je v článku odsuzováno, poznamenány, je sice fajn, ale já vás jen lehce "uklidním", že tyto věci se v dětech ukládají podprahově, tudíž do podvědomí a jako vzorce tam začnou bujet scénáře, které se projeví teprve v budoucnu, většinou to začíná až hodně po pubertě: vztahem k sobě samému, vztahem k druhým jako přátelům, v partnerství, v sexu, v úspěchu v práci, v budování a získávání postavení a autority apod. To, že vám děti říkají "miluji tě", je v mnohých případech prázdná fráze s nulovým obsahem, protože děti velmi často umí říkat slova a věty, která jsou jim často říkána, která odposlechnou někde jinde, vidí v pohádkách, slyší od kamarádů, učitelů a kterými si velmi často vynucují pozornost, protože na frázi "miluji tě" většinou každý slyší. Znám pár případů, kde si rodiče hrají na lásku, děti lecjakým způsobem šidí, dítě jim však umí říct miluju tě, mami/tati a mimo jejich zraky ale i méně bystré okolí vidí, že se v dětech odehrává všechno, jen ne ten cit, který se vyjadřuje slovy "miluji tě". Samozřejmě pokud cítíte, že se máte k dítěti chovat tak či onak, i kdyby to znamenalo nechat jej vyplakat, dělejte tak, ono si vás vybralo, abyste jej něco naučili, předali lekci, něco jim vnukli, třebas i špatné vzorce, díky kterým v budoucnu budou trpět nejen ony, ale i následující generace úzkostí, strachem z nevysvětlitelného důvodu, frustracemi, izolací, pocitem méněcennosti anebo naopak pocitem jsem někdo, byť umím hovno. Jak píšete u zmíněného příspěvku a je tam i dost lajků: je to vaše volba, možná jistým způsobem i ospravedlnění vlastního selhání, výmluva, alibismus... je jedno, jak si to kdo pojmenuje, nejsem tu od toho, abych soudila. Nicméně znám a stále se setkávám s tolika příběhy, většinou velmi smutnými až tragickými, a vím, co všechno stálo za těmi uplakanými, neúspěšnými tvářemi, které mě žádají o výklad či které se mi jen tak svěřují, a věřte, že 90% těchto traumat a bolů vznikají v prenatálním období a dětství. Buďte si jisti, že i mně se chce z těchto příběhů hodně často brečet, protože každý jeden krok, který vůči svému dítěti podniknete, se mu nesmazatelně vrývá pod kůži, do srdce, otiskává na duši a bude nevyhnutelně mít odezvu, za kterou se možná v důchodu, až ty důsledky zříte, budete fackovat a slzami smáčet kapesníky. Krásný den a toto doplnění neberte jako výtku, ale jako důvod k přemýšlení. Morgana