VŠE JE TAK, JAK MÁ BÝT - MORGANA

Slunce si odešlo odpočinout, Měsíc převzal vládu nad temnotou a já si tak říkám, že tu přes noc napíšu zas pár řádků pro ty, kteří s ranní kávou zapínají fejsbuk a první návštěva je směr Helenčin profil. :-) Nový rok se ještě ani pořádně nenadechl a mně se událo v životě tolik věcí, že to hlava nestačí pobírat. Potkávám ty správné lidi, slyším ty správné věty, dostávám ty zprávy, které zrovna v danou chvíli potřebuji znát. Je těžké tu popisovat, čím vším si od minulého roku procházím, ale můžu vám říct, že mi docvakává, jak strašně chytře je to tam nahoře vymyšleno a naplánováno, jak perfektně je vše načasováno. Jako puberťáci jsme nechápali, proč nám rodiče zakazovali to či ono, proč pro nás chtěli jednu konkrétní a ne tu druhou školu, proč si tvrdě stáli za tím, že prostě nejdřív jsou povinnosti, potom zábava, a my to tenkrát brali jako útok proti své osobě, a důvod nám docvakl až po letech, tak i teď teprve mně samotné zapadají všechny ty kamínky do té neviditelné skládačky, protože ta se vám vyjeví až při pohledu nazpět, ne vpřed. Teď vám teprve dojde, proč jste se tenkrát vlastně rozešli se svou tehdejší láskou, ač jste to ořvali jako frustrovaná padesátka Padesát odstínů, až v tento moment chápete, že kdybyste tehdy jela do toho Chorvatska, tak byste nemohla jít na ten večírek pořádaný Marunou odvedle, kde jste potkala toho svýho Fandu krásnýho, rezavýho, teprve nyní si uvědomíte, proč jste tehdy měli dostat toho padáka, páč jinak byste se nedostali ke své momentální práci, která vám nejen slušně vydělává, ale vás i neskutečně baví. I mně teď dochází, proč jsem se věnovala angličtině, proč jsem už od mateřské školy pozorovala lidi, později se zajímala o psychologii, magii, kartičky, čtení z kávové sedliny, z ruky, očí, fotek, proč jsem pátrala po tom, jak to že vnímám lidi v barvách, cítím jejich nemoci, sledovala nepatrné nuance v grimasách, gestech, pohledech, četla všemožnou literaturu, zajímala se o architekturu, obrazy, Středověk, Anglii, věřila naplno své intuici, druhým sdělovala vize a předpovědi, které mi chodily do hlavy, ač jsem netušila odkud se tam berou a bláhově si myslela, že jsem já ta inteligentní a geniální (jako jsem, pravda, ale... no nic, popojedem). Už i chápu slova své matky - věštkyně, která vždycky tvrdila, že jsem mnohem větší čarodějnice než je ona sama a že už bych se kua měla tomu všemu začít věnovat pořádně a naplno, páč jsem se narodila proto, abych druhé navedla zpět na jejich cestu, když z ní zbloudí, a snímala z nich smutek. Tehdy jsem se smála a ťukala si na čelo. Ale ono vás to na tu cestu dostane, ono vás to donutí a pak se ta pomyslná kola naplno roztočí a vy jedete takovou rychlostí vpřed, že nejste schopni z toho pomyslného vlaku vyskočit... a vlastně ani nechcete. Teď už vím, že jsem na správné cestě, vím, že mířím správným (nebo spíš tím nejsprávnějším) směrem a že si vlastně ani nedovedu představit, že by to mělo být jinak. Dokladem toho jsou téměř každodenní krásné zprávy, které mi píšete, mnozí jen tak, protože prostě cítí, že mají napsat zrovna mně, a já si toho nesmírně vážím. Vaši upřímnosti, důvěry a skoro až jistoty v tom, že já jsem ta nejsprávnější osoba, která poradí a pomůže. Mám před sebou ještě strašně dlouhou cestu. Ale už teď vím, že z ní nesejdu. :-)
Tak snad jen tolik. Nebudu vás otravovat zbytečnýma výplodama, i sprostá jsem teď byla minimálně, sarkasmus je taky kdoví kde, asi jdu do sebe :D Lidičky, fakt moc děkuju! Mám vás ráda a jsem tu i nadále pro vás <3
Vsuvka pro slušňáky: hovno, prdel, čurák, šulin, kokot ;-)Já se fakt kvůli vám měnit nebudu