DUŠE DÍTĚTE A KARTY
Když máme tak krásný den, zpracuju další téma, i když už jsem i o něm kdysi dávno psala. V žádostech o výklady se hodně často ptáte na nenarozené i narozené děti. U těch nenarozených vás většinou zajímá, jakého pohlaví dítě bude (jakoby na tom záleželo), kdy otěhotníte, kdy se dítě narodí. Taky se hodně často objevují otázky ohledně potratů, neschopnosti otěhotnět. S dětmi již narozenými se pídíte po odpovědích, co je čeká, jaký talent budou mít, kudy je vést... Takže popořadě. Nejdříve bych asi měla říct, že osobně nemám tyto dotazy ráda. Vysvětlím proč. Dítě je vám sesláno darem, přišlo samo svou duši, ale hlavně vás něčemu naučit, a i když jste za něj zodpovědni, nevlastníte ho, což si většina rodičů nechce připustit. Je jedno, v jakých bolestech jste jej porodily, je jedno, kolik vás měsíčně dítko stojí financí, je taky jedno, kolik starostí a strastí vám již stihlo přichystat. Nevlastníte jej a nemáte právo mu do čehokoli mluvit, jakkoliv jej omezovat. Já sice chápu takovou tu větu "chci pro své dítě to nejlepší", což je důvod, proč se ptáte, jak a kam jej směřovat, v čem ho povzbuzovat... Jen dost dobře nechápu, proč dítě samotné nenecháte být, ať si životem proplouvá, jak samo uzná za vhodné. Vy jej můžete z povzdálí a v tichosti sledovat a jen ho lehce usměrňovat. Anebo ještě lepší varianta: pokud vás zajímá, kam jej směrovat, v čem ho podporovat, zkusili jste takovou dosti zaručenou věc a to zeptat se jej přímo? Proč se ptát kartářky? Já mám u těchto dotazů totiž obavu, abyste pak nezačali přehlížet přání a touhy daného potomka jenom proto, že já vám ve výkladu nezmíním třeba hraní fotbalu a ono dítko by přesto v něm samotném neskutečně vynikalo. Navíc dost rodičů si na svých dětech léčí své komplexy a traumata z vlastního dětství, jejich "dobrota" je někdy to nejhorší, co se může jejich potomkům udít, snaží se dohnat, co sami nestihli, což jsou nejhorší typy rodičů, které znám. Moje rada zní: čím méně se do dítěte budete navážet a v tomto ohledu starat, tím lépe. Je to jako s květinami: někdy je mnohem lepší se o ně nestarat, ony samy si najdou cestu jak vyrůst a vykvést. A teď k těm nenarozeným: duše dítěte si předem vybírá, do jakého těla se vtělí, inkarnuje. Taky ví, zda se narodí jako chlapec, anebo jako děvče. Ovšem pozor: ona si může až do porodu svůj záměr rozmyslet a vyměnit si svou pozici s jinou duší. Proto pokud vám v kartách kartářka řekne, že vnímá děvče a vám se narodí chlapec, není to proto, že by daná kartářka stála za prd, ale proto, že si zrovna duše vašeho dítka příchod na tento svět rozmyslela. Anebo když vám řekne, vaše děvčátko bude dost hyperaktivní a vy máte doma dítě, které se nehne z místa, je dost pravděpodobné, že se duše vyměnily. Třeba mně cca 20 lidí předpovědělo holku a ono ejhle :DKdy otěhotníte: až budete psychicky se sebou srovnaná a bude vedle partnera, se kterým otěhotnět máte, pokud je to tedy v dané inkarnaci dáno. Pakliže se nedaří, zamyslete se nejdříve nad svou psychikou, zda netrpíte často či zrovna s daným přítelem výtoky či na cysty, protože toto jsou všechno signály, že je něco ve vztahu špatně, páč do takového stavu málokteré dítě bude chtít přijít. Potraty: mnoho žen si prožije jeden či více opakovaných potratů a ptají se proč. Nejčastější důvod je, že jste se v minulosti svého potomka dobrovolně vzdala nebo jej zabila/obětovala a máte si danou lekcí projít znovu. Taktéž je dobré zamyslet se nad karmou celého svého rodu, páč krom karmy osobní existuje i karma rodiny a tam se tyhle problémy dědí po ženské linii. Druhým případem bývá fakt, že duše takto ztraceného dítěte si přišla jen pro zkušenost těch pár dnů či týdnů, kdy je žena těhotná, a pak se vrací pryč do Astrálu, tím pádem žena o plod přichází. Takže vinit samu sebe, že jsem neschopná dítě donosit, že mé tělo a orgány stojí za hovno, není vždy na místě. Toto úzce souvisí i s úmrtností kojenců či dětí opravdu nízkého věku, kdy si rodiče dávají za vinu všemožné. Vzpomeňte si v danou chvíli na tyto řádky: duše vašeho dítka si vše zvolila sama, aby rostla. Pokud vám dítě zemře, duše získala vše, pro co si přišla, není proto nutné utápět se ve smutku po zbytek života. Vím, že se to lehce píše a hůře provádí, taky jsem si vědoma toho, že se jistému zármutku nevyhnete a je čistě na vás, kolik času potřebujete, abyste se s danou situací srovnali, nicméně nemá smysl trýznit se dalších 20 let. To samé platí o těžce nemocných dětech, ale tam by to bylo na nový článek, protože za nemocí dětí stojí z 90% psychické problémy jejich rodičů. No tak snad jsem to obsáhla dostatečně a nezapomněla odpovědět, na co se tak často ptáte. :)
