VYROVNÁNÍ PO ROZCHODU

Častý jev, se kterým se setkávám v životě i u karet, je ztráta sebeúcty po rozchodu a neochota opuštěného partnera situaci se ctí přijmout, zpřetrhat pouta, odlepit se a vyjít vstříc novým zítřkům. Vždycky jsem si myslela, teď už vím, že mylně, že nejvíc hysterčí ženy. U nich vidím za největší problém fakt, že se na svého partnera nalepí se vším všudy už od začátku a začnou být na něm velice ochotně závislé jak finančně, tak citově. Jejich nejčastějšími hloupými argumenty jsou věty typu: On to tak chtěl nebo Já se starám o děti a domácnost. Jejich kamarádky je možná obdivují, jak to dokázaly, okolí závidí, ale já se ihned pousměju a jediné, co mi hlavou proletí, je, ach ty hloupá husičko, i ty na to jednou dojedeš. Není proto s podivem, že když se muž od dané dámy chce trhnout, dotyčná vyrazí do boje s vizí dosáhnout maximálního zabezpečení, ať to stojí, co to stojí, a ještě toho všiváka vytrestat i na alimentech a narušováním jeho nového vztahu nálety, pronásledováním, vydíráním, citovými výlevy, pomluvami. Muži v tomto nezůstávají ale pozadu. Oni jsou ve všech směrech "hrdinové", které nemůže nic přemoct. Já jsem ten macho, celý svět se točí kolem mě. Ženu dobývá, až mu nakonec podlehne. Naslibuje hory doly, zahrne dárky a pozorností, do okolí bude křičet, jak on vždy chtěl ženu sebevědomou, samostatnou.. a pak? Skutek utek. Když si žena uvědomí, že se zmýlila a rozhodne se ze vztahu odejít, ten macho, který se celou dobu bil v prsa, je najednou zdrcen. Nejdřív začnou výčitky, co vše pro ni udělal, co vše ji koupil, kolik času ji věnoval, kde všude na dovolenou ji vzal, i to auto celou dobu živil on sám, ten domek postavil, což by ona bez něj nezvládla (jako kdyby neexistovali řemeslníci). Když nezaberou výčitky, přijdou slzy, dramatické scény, hysterické výkřiky na ulici, jejichž obsah je mnohdy tak dětinsky směšný, že pokud je žena alespoň trochu na úrovni, nemá smysl na podobný monolog vůbec reagovat. No a samozřejmě, když ani tohle nezabírá, tak jak se pomstít a dokázat svou zhrzenost úplně nejubožeji? No jistě, přes děti. Někdy si tak říkám, když to kolem sebe vidím, kde je najednou ten hrdina? Kde je ten král všeho tvorstva, ten macho, díky němuž my ženy můžeme být vlastně rády, že vůbec máme právo na život a pohyb? :D
:D:D Kde jsou všichni ti tlučhubové? Z vlastní zkušenosti vím, že po rozchodu se dokáží muži snížit i k pomluvám, vymýšlením si svých vlastních příběhů o rozchodu (Já kopl do prdele ji, ne ona mě), aby jim ty nové, hloupé a naivní prcinky uvěřily a neklesli v jejich očích a mohli se aspoň se špetkou "sebeúcty" odpíchnout a začít nový příběh. Na ulici si vás pak ani nevšimnou, protáhnou ksicht, mezi kamarády vás doslova roznesou na kopytech, jen aby sami neztratili tvář. Přitom si celé okolí, ač se zaujetím přikyvuje, myslí to samé: jsi ubožák. Lidičky, prosím vás, sama jsem si prošla nejedním rozchodem, kdy mí bývalí mužové se chovali jako pubescenti a já je nechala, páč vím, že oni sami se se svou bolestí musí poprat, oni sami si musí uvědomit, že trucováním, vymýšlením si, vzteklým bušením pěstičkou do zdi, výkřiky o pozornost na sociální síti, statusy o nenadálém štěstí, fotkami s novým úlovkem apod. ničeho nedosáhnou. Zkuste ty rozchody absolvovat tak, abyste se po čase za své chování a jednání nemuseli stydět. Nemusíte nikomu vysvětlovat, proč vztah nevyšel, proč jste se rozhodli odejít. Okolí je do toho hovno, rodině taky. Ale opouštějte svůj starý příběh s jistou úctou a úrovní, vždyť jste spolu něco prožili. Neplivejte na bývalé partnery, nekopejte kolem sebe, jakoby se zbořil celý svět. Na světe jsou tři prdele lidí, jeden partner odešel, přijde další, tak to prostě chodí. Proč v jeho očích klesat na úplné dno a dokazovat mu svou zhrzenost, zakyslost a zahořklost? Až emoce opadnou, obě strany se tomu mohou zasmát a není přece problém zůstat kamarády a i po rozchodu se vzájemně ctít a pomáhat si. Vždyť jsme lidé, ne? :-):)