OBĚTOVÁNÍ, SNAŽENÍ, LPĚNÍ
Ze všech vět, které od klientek, známých a kamarádek slýchám úplně nejméně ráda, je oblíbená fňukací fráze "Vždyť já jsem se tak obětovala!", "Já jim (rozuměj dětem)/mu (rozuměj partnerovi) věnovala tolik!"... Je opravdu málo frází, na které jsem tolik alergická, snad jen mužská věta "Moment, přemýšlím" nebo "Budu se snažit" tuto alergickou reakci dokáže ještě vygradovat. Vždy, když některá z nich vyřkne něco o oběti a nespravedlnosti osudu, se dané dámy s upřeným pohledem do očí zeptám: "A kdo Vás nutil? Tohle bylo čistě Vaše dobrovolné rozhodnutí." Ten šokovaný výraz ve tvářích daných žen spolu se zalapáním po dechu netřeba asi popisovat. Já tedy chápu, že rodinné vzorce a modely jsou mnohdy ve vás dosti zažrané, jsou zhoubnější než mor, a většina z vás vlastně reaguje a jedná tak, jak reagovaly a jednaly vaše matky. Mnozí také své rodiče berou za modly, které se "nikdy nemýlily a rozhodně to s vámi myslely dobře" (tady malá vsuvka, vždy, když vám někdo řekne, že "chce vaše dobro", zpozorněte a nenechte si ho vzít ;-) ). Uvědomte si, jak strašně zmanipulovatelní a ovladatelní jste, už jen jak věříte všemu, co píší v novinách a dost často argumentujete velmi směšnou větou "Vždyť to bylo i v televizi!". Při tom se vždycky od srdce zasměju. Měli byste si uvědomit, ženy i muži, že vaši rodičové vycházeli z toho, co jim samým bylo do hlav vtloukáno. Už jsem tu několikrát psala o tom, že se na ně nemáte zlobit, protože oni vlastně dělali to nejlepší, co si mysleli a mohli. Nikde není psáno, jak se má chovat rodič k dítěti (pokud tedy nebudu brát pravidla daná zákonem), manželka k manželovi (a naopak), šéf k podřízeným. To, jak se nakonec chovají a co vám říkají, vypovídá o tom, z jakých poměrů a společenských kruhů pocházejí, s jakými vnitřními boji a komplexy zápasí, jaká traumata si s sebou do dospělosti z dětství a puberty přinesli. Vše zkrátka vychází z toho, do jaké míry se člověk má rád, kam to duchovně dotáhl, co v životě pochopil, zpracoval a napravil. Nicméně jakákoli závislost, lpění a obětování se je vždycky blbě. To je jednoduché pravidlo. Pokud vaše matka otci vařila každý den teplé jídlo, v neděli ke kachničce mu valila do hospody pro čerstvě natočeného škopka, šúrovala kvartýr každý den, pucovala hadříkem i žárovky, finančně vás podporovala do vašich třicátin, každou neděli pekla třešňovou bublaninu, pletla svetry a fusekle nejen k Vánocům, vařila svému choti čajíčky pokaždé, když umíral s nachlazením, sbírala po něm špinavé trenky, nechala se okřikovat, v práci před šéfem klopila zrak a šlapala brázdu..., neznamená, že musíte jít v jejích šlépějích. Vy máte vycházet z toho, že na pomyslném žebříčku jste na první příčce vždy a za každých okolností VY SAMI a dle toho se chovat a jednat. A znovu opakuju je naprosto jedno, co si o tom rodiče, prarodiče, sousedka Madla, paní Vorlíčková z trafiky v ulici, uvědomělé kamarádky či kolegyně z vedlejšího oddělení myslí. Pakliže to někdo nechápe, není to váš problém, ale jeho. Vy sami si stavíte limity pro to, jak s vámi druzí budou jednat. Vy sami jste zodpovědni za každou situaci, ve které se ve svém životě ocitnete. Něco si karmicky přinášíte z minulosti, něco jste si svým předchozím jednáním a smýšlením přivolali v životě současném. Nikdo jsme nedostali manuál, jak se chovat, co říkat, co si myslet. Ale dostáváme lekce, ze kterých se buď ponaučíme, anebo dostaneme další podobnou úlohu, která bývá už většinou bolestnější a s horšími následky, abychom se konečně probrali. Vemte to v potaz, zahoďte vše, s čím se neztotožňujete, co se vám příčí, čemu vaše vlastní intuice nevěří a začněte jinak. Jde to vždy a za všech okolností. Jen je třeba přestat se hrabat ve výmluvách a schovávat se za alibismus. A myslete zároveň na to, že pakliže budete dělat stále to samé, budete dostávat stále to samé. Pokud chci dostat něco jiného, musím udělat něco jiného. Je to prosté, lidi, fakt je. :-)
*MORGANA*
