DUŠE SVÁZANÉ SE ZEMÍ
Duše zemřelých se stejně jako entity mohou pověsit na člověka nebo se k němu přidružit. Ovšem od temných entit se liší v tom, že danému člověku nechtějí ublížit. Ony jen uvízly v naší dimenzi, a proto potřebují energii živých.
S těmito dušemi by měli pracovat jen ti, kteří se v této oblasti orientují, umí s nimi komunikovat, vnímají je pocitově, vizuelně či zvukově. V dnešní době, kdy se připravujeme na přechod do nové dimenze, se hranice mezi třetí a čtvrtou dimenzí velmi oslabila a z tohoto důvodu může dojít k tomu, že bytosti svázané se zemí, které se drží ve čtvrté dimenzi, velmi lehce přijdou k nám do trojrozměrného (trojdimenzionálního) světa.
Proč duše zůstávají na zemi? Důvod, proč duše zemřelých nechtějí náš svět opustit a jsou se zemí svázány, je většinou ten, že daný člověk zemřel náhle nebo násilně a jejich vědomí to nechce nebo není schopné považovat za pravdu, nedokáže se s touto realitou smířit. Jiné duše zde zase zůstaly, protože jsou svázány strachem o pozůstalé, žárlivostí, něco nestihly někomu sdělit či dokončit, anebo je to tím, že stále žijící člověk není schopen přijmout něčí smrt a tím drží duši při sobě, potažmo na zemi. Kromě toho exitují jedinci, kteří zemřeli v opilosti, a kteří tím pádem nerealizují to, že jsou již mrtví a tím pádem si zde svůj pobyt prodlužují.
Mnoho lidí se duší bojí a vůbec si neuvědomují, že tímto strachem je k sobě přitahují. Jiní tohle téma zesměšňují, na duše nevěří, ale vždy jen do doby, než se s nimi sami setkají. Je potřeba si uvědomit, že duše byly dříve lidmi jako my všichni, a není proto důvod se jich bát. Ony neublíží, potřebují pomoc, aby mohly odejít Domů (ač se některým dvakrát nechce a jsou například svázány s určitým majetkem, nemovitostí, kterou nechtějí opustit).
Nejhorším typem duší jsou navrátilci, kteří byli za svého života většinou vrahy, násilníky, pedofily a jinými kriminálními živly. Zdržují se na místech těchto tragických událostí spolu s těmi, které zabili či donutili k sebevraždě apod. Tyto duše jsou útočné, zlé, není radno je provokovat, protože vás dokáží zabít.
Moje zkušenosti s dušemi je taková, že já duše vidím, cítím i slyším. Ony sice nemluví v tom pravém slova smyslu, ale přesto vnímám jejich prosby, jednotlivé věty a vzdychy. Jednou jsem třeba chtěla jít spát, už jsem ulehla do postele a koukám, že ve dveřích ložnice stojí paní, smutně kouká a prosí o mou pozornost. Byla jsem tehdy dost unavená, tak jsem se otočila na bok s tím, že na ni nemám čas a jdu spát. Ona přešla na druhou stranu, opět před můj obličej, sedla si na postel a toužebně se na mě koukala. Pak mi vhodila cosi (jakoby kamínek) do tváře, páč jsem ji ignorovala zavřením očí. Když to nezabralo, začala mi brnkat palcem do brady. To jsem se už vytočila, posadila se a zařvala: "Dej mi, kua, pokoj, chci spát!" Ona se na mne jen smutně podívala a odešla. Druhý den ráno jsem seděla u stolu a ona si sedla přede mne a koukala. Do toho mi píše muž vzkaz: "Sedíš teď v kuchyni u stolu, že? Víš, že před tebou sedí duše, která potřebuje odvést?" Ze srandy jsem mu napsala zpět: "Vím, ale ať si nasere, teď snídám." :DAle páč jsem holka milá a z těchto věcí si opravdu nedělám za normálního stavu srandu, připravila jsem si svíčky, otevřela balkonové dveře dokořán, přivovala anděly a průvodce pro danou dušičku, a vykonala rituál odvedení Domů. Ten pocit úlevy, který jsem viděla v její tváři a který jsem pocítila i já, byl k nezaplacení. Ona duše zde chtěla zůstat, protože se bála o svého 20letého synka. Musela jsem jí ubezpečit, že bude v pořádku, že může s klidem odejít. Pak jsem místnost vyčistila kadidlem a šla si konečně dopít kávu. :-) Takových příběhů mám víc, v podstatě duše cítím všude, i na dálku, a téměř vždy se s mužem shodneme na tom, zda ten či onen vzkaz od vás, že máte "něco" doma, má své opodstatnění, a že je potřeba vám ty vaše příbytky či vás samotné vyčistit.
S těmito dušemi by měli pracovat jen ti, kteří se v této oblasti orientují, umí s nimi komunikovat, vnímají je pocitově, vizuelně či zvukově. V dnešní době, kdy se připravujeme na přechod do nové dimenze, se hranice mezi třetí a čtvrtou dimenzí velmi oslabila a z tohoto důvodu může dojít k tomu, že bytosti svázané se zemí, které se drží ve čtvrté dimenzi, velmi lehce přijdou k nám do trojrozměrného (trojdimenzionálního) světa.
Proč duše zůstávají na zemi? Důvod, proč duše zemřelých nechtějí náš svět opustit a jsou se zemí svázány, je většinou ten, že daný člověk zemřel náhle nebo násilně a jejich vědomí to nechce nebo není schopné považovat za pravdu, nedokáže se s touto realitou smířit. Jiné duše zde zase zůstaly, protože jsou svázány strachem o pozůstalé, žárlivostí, něco nestihly někomu sdělit či dokončit, anebo je to tím, že stále žijící člověk není schopen přijmout něčí smrt a tím drží duši při sobě, potažmo na zemi. Kromě toho exitují jedinci, kteří zemřeli v opilosti, a kteří tím pádem nerealizují to, že jsou již mrtví a tím pádem si zde svůj pobyt prodlužují.
Mnoho lidí se duší bojí a vůbec si neuvědomují, že tímto strachem je k sobě přitahují. Jiní tohle téma zesměšňují, na duše nevěří, ale vždy jen do doby, než se s nimi sami setkají. Je potřeba si uvědomit, že duše byly dříve lidmi jako my všichni, a není proto důvod se jich bát. Ony neublíží, potřebují pomoc, aby mohly odejít Domů (ač se některým dvakrát nechce a jsou například svázány s určitým majetkem, nemovitostí, kterou nechtějí opustit).
Nejhorším typem duší jsou navrátilci, kteří byli za svého života většinou vrahy, násilníky, pedofily a jinými kriminálními živly. Zdržují se na místech těchto tragických událostí spolu s těmi, které zabili či donutili k sebevraždě apod. Tyto duše jsou útočné, zlé, není radno je provokovat, protože vás dokáží zabít.
Moje zkušenosti s dušemi je taková, že já duše vidím, cítím i slyším. Ony sice nemluví v tom pravém slova smyslu, ale přesto vnímám jejich prosby, jednotlivé věty a vzdychy. Jednou jsem třeba chtěla jít spát, už jsem ulehla do postele a koukám, že ve dveřích ložnice stojí paní, smutně kouká a prosí o mou pozornost. Byla jsem tehdy dost unavená, tak jsem se otočila na bok s tím, že na ni nemám čas a jdu spát. Ona přešla na druhou stranu, opět před můj obličej, sedla si na postel a toužebně se na mě koukala. Pak mi vhodila cosi (jakoby kamínek) do tváře, páč jsem ji ignorovala zavřením očí. Když to nezabralo, začala mi brnkat palcem do brady. To jsem se už vytočila, posadila se a zařvala: "Dej mi, kua, pokoj, chci spát!" Ona se na mne jen smutně podívala a odešla. Druhý den ráno jsem seděla u stolu a ona si sedla přede mne a koukala. Do toho mi píše muž vzkaz: "Sedíš teď v kuchyni u stolu, že? Víš, že před tebou sedí duše, která potřebuje odvést?" Ze srandy jsem mu napsala zpět: "Vím, ale ať si nasere, teď snídám." :DAle páč jsem holka milá a z těchto věcí si opravdu nedělám za normálního stavu srandu, připravila jsem si svíčky, otevřela balkonové dveře dokořán, přivovala anděly a průvodce pro danou dušičku, a vykonala rituál odvedení Domů. Ten pocit úlevy, který jsem viděla v její tváři a který jsem pocítila i já, byl k nezaplacení. Ona duše zde chtěla zůstat, protože se bála o svého 20letého synka. Musela jsem jí ubezpečit, že bude v pořádku, že může s klidem odejít. Pak jsem místnost vyčistila kadidlem a šla si konečně dopít kávu. :-) Takových příběhů mám víc, v podstatě duše cítím všude, i na dálku, a téměř vždy se s mužem shodneme na tom, zda ten či onen vzkaz od vás, že máte "něco" doma, má své opodstatnění, a že je potřeba vám ty vaše příbytky či vás samotné vyčistit.
*MORGANA*
